Samostatné versus nesamostatné dítě

Publikováno: 10. 3. 2020 | rubrika: O výchově

„Jaké si to uděláš, takové to máš?“ Jako malá jsem přísloví neměla moc v lásce. Dospělí je rádi používali a mně moc nedávala smysl.

V pozdějším věku, v pubertě, jsem je považovala za trapná a nudná. O mnoho let později vidím, jak těchto pár slov v sobě skrývá obrovskou pravdu.

Jako dospělí jsme schopni vidět souvislosti, jsme schopni pospojovat si potřebné informace.Začlenit těchto pár slov do našeho chování, do našeho života a učinit změny. Říkám si, že místo, abychom dětem tato přísloví v rámci výchovy „předhazovali“(pokud to ještě někdo dělá), můžeme je vlastním chováním přivést na to, aby pochopily, co tato slova znamenají a jak jim mohou pomoci.

Vezměte si, že tato kraťoučká věta nám říká, že to co dáme do veškerých aktivit, které děláme, dá základ tomu, co vzniká, co se nám vrátí. Vezměte si, že máte dítě, které od rodičů neustále něco dostává, ať už se jedná o předměty nebo o pomoc. Vezměte si maminky, které velice často pomáhají dětem ve školkách do oblečení, do botiček, se zavazováním tkaniček, s nasazením čepice…

Děti se tak neustále učí přijímat a dostávají se do pozice tzv. efektu, loutky, která čeká na to, co kdo s ní nebo pro ni udělá. Nehnou prstem, aby pro sebe něco udělaly. A když už to udělají, tak hned maminky vyskočí například se slovy: „Jak to, prosím tě, vypadáš, jak sis to tu čepici zase nandal/a“. A veškerá sebemenší snaha je tatam.

Pak vidíte druháka, který nastaví mamince nohu a chce po ní zavázat tkaničku. Vezměte si, že máte dítě, které přijde domů, maminka nebo tatínek vezme notýsek s úkoly, řekne mu, aby si otevřelo knihu na určité straně, a začne říkat, jak a co a kam psát.

A pak se zlobí, když přijdou chyby, někdy přiletí pohlavky a začnou poznámky typu:

„Já se na to nemůžu dívat, jak můžeš něco takového napsat? V co tý hlavě máš.“

V první řadě je důležité si uvědomit, že škola je zodpovědností dítěte a ne Vaší.

A to samé potřebuje pochopit dítě.

V první a druhé třídě je potřeba Vaší pomoci. Přechod do školy je velký krok v životě dítěte.

Musí se vyrovnat s docházkou do školy, která se diametrálně liší od školky, musí se naučit sedět v lavici, poslouchat paní učitelku, přicházejí písmenka, psaní, počítání. Je toho opravdu moc. Vy, jako rodiče můžete od začátku dítě vést k samostatnosti. Ze začátku jim ukážete, co a jak, kdy se mají psát úkoly, kde si je najdou, co si musí připravit, ale pak již necháte dítě jednat samo, aby si věci dělalo a hlídalo. Samozřejmě, že dohlížíte, ale po očku. Případně se zeptáte. A pokud dítě potřebuje, pomůžete.

Ukážete a klidně necháte dítě vyzkoušet, kolikrát potřebuje, aby si tu určitou činnost osahalo.

Aby si vyzkoušelo, jaké to je a jak na to, v klidu domova bez stresu a tlaku, který je ve škole. A chválíte a ukazujete. Neupozorňujete na chyby, na to, že to či ono není dokonalé, ale dáváte možnost dítěti se podívat a zkusit, zda by to dokázalo o něco lépe. A ono zkouší a přestává být tím efektem, tou loutkou, začíná prožívat právě to „jaké si to uděláš, takové to máš“.

Začíná mít radost, že to SAMO dokázalo. A to ho pak vede k tomu být tou příčinou, tím, kdo se zasadí o to, co má a jaké to má.

Pokud se s dítětem učíte, děláte úkoly, je důležité, abyste jim dali možnost najít si chyby. Neupozorňovat na to, že je to či ono špatně nebo říkat rovnou „ne“, ale vrátit je například otázkou k tomu, na co se mají podívat. „Jsi si jistý. Koukni ještě jednou?“

Když už dítě vidí, kde je chyba, pak jej, navedete na to, jak by to mohlo být.

U starších dětí můžete použít postupy, jak si co odůvodnit, aby si samo uvědomilo, co má napsat. V případě matematiky můžete použít praktické pomůcky a dát je dětem, aby si samy vyzkoušely, jak znázornit příklad, který mají a jak ho mají vypočítat.

Děti jsou naším velkým učitelem. Je důležité si uvědomit, že jsou to již osobnosti, nejsou to naše kopie. Sice si nesou část z matky a část z otce, ale také geny našich předešlých generací, jsou jedinečnou kombinací těchto faktorů. Mohou dělat věci jinak, než bychom chtěli my. A je na nás dovolit jim jejich jedinečnost, dovolit jim být jiní, než jsme byli my, nebýt podle našich představ.

Dávat jim možnost učit se, zkoušet věci jinak a nést i důsledky.

Pokud si zapomenou svačinu, tak je to jejich zodpovědnost. Budou mít hlad. Ony jsou ti, kdo se musí zasadit o to, co chtějí. Pokud tedy chtějí mít svačinu ve škole, tak si ji musí vzít. Starší děti si ji musí připravit. Pokud dítě napíše úkol tak, že není k přečtení a odevzdá ho, může se stát, že dostane pětku a učitel nebude práci vůbec číst….

Pokud však budeme stát dětem za zády, neustále je úkolovat a říkat, co mají dělat, co si mají vzít, co říct, budeme stále za ně přebírat jejich úkoly, vyrostou z nich nesebevědomí jedinci, kteří si nebudou umět v životě poradit. A v dospělosti se budou učit poznávat, co nechtějí, aby si pak následně mohli uvědomit, co chtějí a co pro to mohou udělat.

Článek pro vás připravila: Kateřina Sazmová a Veronika Smejkalová.